OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S třetím zásahem oaklandských střelců dochází v porovnání s jejich předchozími dvěma dílky k odklonu od původní, ryze těžkotonážní „thrash / hardcore koncepce“ tvorby. Poměrně zatěžkaný metalový sound zde částečně střídá větší otevřenost ke vstřebávání okolních hudebních stylů, které v té době udávaly kurs. Oproti minulosti poměrně odlehčený materiál na „The Burning Red“ (1999) je tak podle mne nejodvážnějším v celé jejich dosavadní diskografii. MACHINE HEAD totiž vsadili na stylovou pestrost, ale zároveň i na koncept, kde melodie zasazené do moderního zvukového hávu hrály do jisté míry větší prim. Kromě znatelného zvýšení počtu obecně přijatelných pasáží se kapela nechala inspirovat jak v té době komerčně velmi úspěšným stylem KORN, tak mnohými atributy charakterizujícími soudobý hip-hop. Vytvořila tedy velmi moderně znějící a pestré album, jehož kvality mnozí docenili až několik let po jeho zveřejnění. Nevím, jaký vliv na změnu jejich tvorby měl nově příchozí kytarista Ahrue Luster, ale faktem zůstává, že právě dvě s ním nahraná alba – a to jak „The Burning Red“ (1999), tak následující „Supercharger“ (2001) – představují MACHINE HEAD, jako kapelu toužící po rozšíření fanouškovské základny směrem od groovy thrash metalu k hlavnímu proudu soudobé rockové hudby. A právě díky tomuto kroku, který hodnotím jako logické vyústění situace a pokračování vlastní existence na jimi dosud neprobádaných místech, pro mne MACHINE HEAD zůstali i nadále mezi nejzajímavějšími metalovými spolky Spojených států. Kapela vydatně koncertovala po celém světě a svou formu prezentovala i u nás, když svým natlakovaným setem málem zbořila halu na pražské Brumlovce.
Jak jinak než znovu zvukově dokonalý počin, za který pro tentokrát vzali zodpovědnost producent Ross Robinson ale také mistr zvuku Terry Date, zahajuje po krátkém úvodu „Enter The Phoenix“ nabušeným nu-metalem „Desire To Fire“, stojícím zejména na bohaté rytmice, podlazených kytarách a úsečném frázování hlavního aktéra Roba Flynna, který se zde představil v mnoha u něho dosud neslyšených hlasových polohách. Z dnešního pohledu lze „The Burning Red“ právě díky jeho výkonu považovat za vokálně vůbec nejpestřejší album MACHINE HEAD. Rob měl zkrátka vždycky v hrdle rtuť, což zde dokazuje jak suverénně podaným frázováním v hip-hopem načichlých skladbách, tak svým typickým drsňáckým řevem v těch metalovějších. Navíc mnohokrát předvedl i bezchybně zvládnutý čistý zpěv. Příkladem vokálního vrstvení budiž nervní „Nothing Left“, kde Flynn s dynamitem na hrudi cedí tlumeně slůvka skrz zuby zmítán silnými emocemi a posléze do napumpovaného riffu odjistí adrenalinem naplněný řev. Skoro disco rytmus uvede možná jednu z nejlepších skladeb kompletu – „The Blood, The Sweat, The Tears“, která se po chvíli rozburácí poháněna pestrou skládankou kytarových zvuků a riffových figur.
Teskná píseň „Silver“ se silně nostalgickou atmosférou, kterou charakterizuje odevzdaný zpěv, v mnohém připomene slavného nebožtíka nedávné minulosti – Kurta Cobaina. Tato píseň má v sobě hodně z třpytu vyhlášených drogových dýchánků odešlých rockových legend. Jinak jde o skladbu, stojící především na zvucích, kytarových effektech a stupňující se atmosféře. Téměř stejně by se dal charakterizovat i zasněný titulní song, umístěný v samotném závěru alba. Pilotní singl „From This Day“ je melodickou, poměrně přímočaře střiženou rockovou věcí, která dokonale reprezentuje stav na americké nu-metalové scéně konce minulého století. Díky této skladbě se posléze album stalo za oceánem nejprodávanějším počinem v historii MACHINE HEAD. Sekané, notně podlazené riffy, které jakoby se sem dostaly z amazonských kořenů SEPULTURY, duní v „Exhile The Vile“ a určují tak její kostru, ale nebyl by to Rob Flynn, kdyby skladbu nenavedl do vokálně pestřejších oblastí. Koverze klasiky od THE POLICE „Message In A Bottle“ jen potvrzuje schopnost hudebníků zpracovat osvědčenou soft-rockovou píseň od originálu odlišným, ale zároveň jim velmi vlastním způsobem. I přesto, že MACHINE HEAD dosud nenahráli slabé album, což potvrzuje i fantastická novinka „The Blackening“, která vyučuje všechny kolegy kolem, jak se má hrát v roce 2007 extraligový thrash metal, považuji album „The Burning Red“ za vrcholně zajímavé a zejména díky své rozmanitosti v jejich dosavadní diskografii za nepřekonatelné.
Dokonalá kombinace trvanlivého kumštu a lesku metalové moderny.
Robb Flynn
- zpěv, kytara
Ahrue Luster
- kytara
Adam Duce
- baskytara
Dave McClain
- bicí
1. Enter The Phoenix
2. Desire To Fire
3. Nothing Left
4. The Blood, The Sweat, The Tears
[video]
5. Silver
6. From This Day
7. Exhale The Vile
8. Message In A Bottle
9. Devil With The King´s Card
10. I Defy
11. Five
12. The Burning Red
Of Kingdom And Crown (2022)
Catharsis (2018)
Bloodstone & Diamonds (2014)
Unto The Locust (2011)
The Blackening (2007)
Elegies DVD (2005)
Through The Ashes Of Empires (2003)
Supercharger (2001)
The Burning Red (1999)
The More Things Change (1997)
Burn My Eyes (1994)
Datum vydání: Středa, 21. července 1999
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 50:04
Produkce: Ross Robinson
Studio: Indigo Ranch
Kontroverzné album.ale každá velká kapela musí natočit aj také album :) Hitom "From This Day","The Blood,...","Burning Red" milujem hlavne v živom prevedení na Hellalive :)Message In a Bottle je moooc vydarený cover :) I Defy-nášup
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.